Rozešel se s ní přítel. Dozvěděla se to v průběhu loňského závodu napříč územím bývalé československé federace, který se pod názvem 1000 Miles Adventure v sudých letech jezdí opačným směrem.
„Neměl pochopení pro kolo, moji velkou zálibu. Takže se ve mně mísila radost, že jsem celých 1600 kilometrů zvládla, ale taky vědomí, že musím spěchat, abych si odnesla věci,“ říká osmadvacetiletá bikerka Jana Doležalová.
Závod, který v neděli 5. července odstartuje na úplném východě Slovenska v Nové Sedlici, drsnou slovenskou přírodou pokračuje do Čech a podél severní hranice se účastníci prokoušou až do cíle v Ašském výběžku, loni absolvovala poprvé. A že dojela do cíle, to už byla výhra – ze stovky účastníků jich tento extrémní ultramaraton dokončila polovina.
Poprvé strávila noc v lese
„O závodě jsem se dozvěděla náhodou a chtěla to vyzkoušet. Do té doby měřil můj nejdelší závod padesát kilometrů, nikdy jsem nespala pod širákem ani pod stanem, tak jsem si s předstihem vzala spacák a šla přespat do lesa. A šlo to,“ vzpomíná.
S odstupem se na svoji premiéru dívá jako na prima záležitost. „Většinou jedete sami, protože pole se brzy potrhá. Během druhého dne jsem ale potkala kolegu s podobnou výkonností, tak jsme to spolu odjeli celé. Jinak jste ovšem odkázáni sami na sebe – pokud jde o jídlo, které si koupíte, když je ovšem kde, nebo o nocleh –, zpravidla spíte někde v lese u předepsané trasy,“ líčí.
Už má nového přítele, cyklistu. „To je ideální varianta,“ usmívá se. Spolu se přihlásili i k nadcházejícímu závodu. „Ovšem pohromadě nepojedeme, už vím, že bych to měla moc pohodlné. Navíc je přítel rychlejší, před třemi lety dojel v tomhle závodě desátý a před dvěma sedmý, zdržovala bych ho. Lepší je spoléhat sám na sebe, taková je i filozofie závodu,“ pokyvuje hlavou. „Sejdeme se až v cíli.“
Ti nejrychlejší dosud zvládli trasu za osm dní, nejpomalejší za 22 dní. A to včetně chodců, neboť účastníky mohou být i oni, stejně jako běžci nebo koloběžkáři.
Zážitek z Aljašky inspiroval bikera Jana Kopku k uspořádání extrémního závodu
„Přítel má traťový rekord devět a půl dne, já to loni ujela za dvanáct dní. Oba teď chceme být rychlejší – tenhle závod je úžasné dobrodružství, ale i výzva,“ tvrdí drobná mladá žena.
Tuhle zkoušku fyzické, ale hlavně psychické odolnosti vymyslel Jan Kopka. Někdejší silničář, který v uplynulých letech zvládl celou řadu podobných podniků na několika kontinentech a obsazoval přední příčky.
Má za sebou mimo jiné etapový bikový závod napříč Austrálií Crocodile Trophy, který absolvoval v roce 2000 jako vůbec první Čech a obsadil v něm čtvrté místo, nebo nonstop závod divočinou z Kanady do Mexika (třetí místo z roku 2004). Také těmito podniky se nechal inspirovat. Za nejtěžší ovšem považuje bikový nonstop závod napříč zmrzlou Aljaškou, kde účastníci jedou bez jakékoli podpory po stezkách psích spřežení.
Medvědi spali, hrozili losi
„Aljaška je nebezpečná – uprostřed zimy odstartuje padesát vybraných bikerů z celého světa, jsou tam nebezpečná zvířata, ale hrozí i umrznutí,“ přibližuje jedenapadesátiletý Kopka, nadšenec a organizátor. „Často totiž jedete i po zamrzlých řekách nebo jezerech, což kvůli sněhu třeba ani nevíte, a hrozí, že se propadnete. Takže vlastně celou dobu máte strach. Místní Eskymáci a indiáni říkají, že řeky je třeba umět číst, což my neumíme, ale stejně po nich musíme jezdit nebo tlačit kolo,“ dodává.
Ne nadarmo se o podniku napříč Aljaškou, který se jede rovněž na zhruba tisíc mil, říká, že je nejdrsnějším bikovým závodem planety.
„Anebo že jde o poslední opravdové dobrodružství na planetě,“ dodává Kopka.
Na jeho start se postavil třikrát. Svůj první pokus v roce 2003 nedokončil, v roce 2007 podnik ovládl za 23 dnů, když v součtu 300 kilometrů musel tlačit kolo, a loni skončil pátý – už na to potřeboval pouhých třináct dní.
„Ten závod je opravdu drsný, podle statistik jej v průměru dokončí nula až šest lidí. V roce 2007 jsme dojeli dva,“ říká.
Jan Kopka byl v roce 2007 jedním ze dvou lidí, kteří dokončili aljašský extrémní závod
A nebezpečná zvířata? Nejsou to lední medvědi, kteří žijí severněji. „A normální medvědi v době závodu spí. Nejhorší může být setkání s losem – natrefil jsem na něj dvakrát. Projel jsem křovím a stál proti mně na patnáct metrů, hora masa větší než kůň, tupé zvíře, které může kdykoli zaútočit. Naštěstí pokaždé foukal vítr od něj, takže si mě nevšiml a odešel, což byla obrovská úleva. Podle místních tam rok před mým vítězstvím rozdupal běžkyni na lyžích, zbyla prý po ní krvavá rohož...“ Také závod 1000 Miles Adventure má svou „úmrtnost“ – první ročník před čtyřmi lety dokončila třetina ze stovky startujících, loni to byla již zmíněná polovina.
„Lidi nedokončí buď proto, že je potká neřešitelný defekt, nějak je zradí tělo, anebo jim dochází dovolená,“ dokládá Kopka.
Buď poletí, nebo pošlape
Mezi účastníky bude i přední český paraglidista Jan Škrabálek. „Kolo mi ukradli, takže nezbývá než letět,“ usmívá se 45letý chlapík. „Trať můžu se svým padákem zvládnout za čtyři nebo pět dní – když bude dobrý vítr, kopců je po cestě dost. Když ale foukat nebude, budu muset sbalit náčiní, což včetně spacáku dělá patnáct kilo, a pochodovat až do míst, kde budou lepší podmínky pro start,“ plánuje.
Pro letošek pořadatelé zkušebně zvedli počet účastníků ze sta na sto padesát, a startovní čísla vyprodali za tři minuty. Byť to jedince přijde na sedm tisíc korun.
„Ale dvoutýdenní dovolená v zahraničí by byla dražší,“ má jasno Jana Doležalová. „Tady jde navíc o to, že se musíte poprat s nelehkými podmínkami a něco si dokážete. Večer jste zdecimovaní, ale ráno vás probudí sluníčko a víte, že chcete pokračovat.“
