Kromě velkých hokejových momentů – a třeba ten gólový finského mladičkého kouzelníka Mikaela Granlunda se stane již navěky nesmrtelným – se totiž sluší a patří pochválit i pořadatelskou zemi.
Slovensko se v roli nováčka parádně vypořádalo se svou výzvou, třebaže tu po vyřazení domácího mužstva zájem místních o hokej značně ochabl (což je také logické). Ještě včera jsem potkal lidi, kteří horlivě diskutovali o jejich nezdaru. Jsou naštvaní a otrávení.
Musím ale uznat, že jsou i pečliví a systematičtí. A nebudu jim vůbec brát jejich slogan "Hockey country" (Hokejová země). Stejně však skončím u českých hokejistů, a teď nezáleží vůbec na tom, jak se tu nakonec umístili…
Mám ještě v hodně živé paměti loňský titul v Německu, kdy velkou senzaci tehdy každý opěvoval. Byli jsme hrdí na odhodlání, bojovnost i silné české srdce, jenže v koutku duše stejně všichni tušili, že se tenhle zázrak může dít jen jednou za x let… A že to vlastně bylo zlato pevné vůle, nikoliv herní nadvlády.
Z letoška Češi zlato nemají, ale do budoucna vyslali stejně pozitivní signál: že i když nakonec klíčový zápas nezvládli, dokázali tu dlouho přehrávat hokejový svět.
Možná to opravdu s naším hokejem není zas tak zlé…
