Za sebou má mimořádně povedenou sezonu, plnou trápení. Bolela ho achilovka, trápil natažený přitahovač stehenního svalu, na poslední chvíli se ozvalo koleno.
"Podle průběhu sezony to bylo zajímavý, celá ta cesta. Mluvil jsem o tom, že to chci, ale bylo to dramatičtější než dramatické, pro mě s dobrým koncem. Jsem za to rád," řekl.
ČTĚTE TAKÉ |
Jste po takové soutěži víc unavený fyzicky nebo psychicky?
Oboje. Ale znáte mě, já vypadám unavený pořád. Dlouhé čekání na soutěž taky unaví. Ta soutěž, to je strašný, dlouhý. Prostě jsem unavenej.
A co koleno?
Kulhám, bude to napuchlý, ale snad se nic nestalo, bude to jen otok a půjde to dolů.
V sektoru jste nekulhal. Začal jste až poté, co Pitkämäki odhodil šestý pokus a vy jste měl jistotu vítězství.
Na to nemyslíte. Během závodu jsem to necítil, spíš vás to omezuje v tréninku, co probíhá předtím. Člověk nemůže na nohy a neví, co od toho očekávat. Ale dopadlo to všechno dobře.
Anrenalin převýšil bolest?
Určitě, závod vždycky takhle funguje. Lidské tělo je udělané, aby to tak fungovalo.
Vsadil jste všechno na první hod?
Šel jsem do toho s tímhle. Ani jsem se moc nerozcvičoval, nešel před finále ani jednu rovinku, ani abecedu... Jak jsem říkal, že jsem před kvalifikací byl hodně nervózní a mávalo to se mnou,nebyla to nervozita. Byl jsem kleplej z nějaké virózy. Šel jsem do toho, že to bude dlouhá soutěž a není třeba se rozcvičovat a dopadne to, jak to dopadne.
Měl jste i střevní potíže?
Už při snídani před kvalifikací mě strašně bolel žaludek, po kvalifikaci už jsem se ani nenajedl. Naštěstí jsem nezvracel, ale průjem a bolest žaludku.
Letos máte za sebou dost zkoušek.
Už taky vyhlížím konec sezony. Je to vyčerpávající. Ale možná si to člověk začne užívat, zvlášť když to dobře dopadlo.
Už máte před sebou jen dva závody.
Spíš vidím jeden, finále Diamantové ligy.
Napadlo vás po prvním pokusu, že to bude stačit na vítězství?
Napadlo, ale v tu chvíli jsem přemýšlel tak, že to chci ještě zlepšit, začal jsem na to lítat ještě rychleji, což mi nohy prostě nebraly, nezvládaly to. To byla chyba. Říkal jsem si, že to může být, ale Tero to tam obstřeloval...
Co jste si si pomyslel při jeho třetím hodu?
Viděl jsem to na tabuli, říkal jsem si, že to dopadlo dobře, že tam pár cenťáků bude.
A když Fin absolvoval poslední hod?
Ani nic, já jsem byl prázdnej. Moc jsem na to nekoukal. Viděl jsem, že to začíná padat, to nebude ono. Byl jsem paradoxně tak bez emocí, asi je to tou únavou.
Ani čestné kolečko jste neoběhl.
Nemohl jsem běžet po dráze, to byla škoda, že bych byl blíž publiku, ale já na to zas tak moc nejsem na ty kolečka.
Fyzioterapeut Pavel Kolář řekl, že koleno bylo na hraně jet na mistrovství světa. Byl moment, kdy jste nevěřil?
V hlavě se vám honí různé věci. Do médií řeknu, že chci zlato, vycházejí články, ale pak se vám koleno podělá a vy víte, že nemůžete trénovat, to se v člověku dějou zvláštní věci. Byly chvíle, kdy jsem si možná říkal, že to za to snad ani nestojí. I tady to pokračovalo. Bylo to zvláštní. Říkali jsme si, jestli to dopadne dobře, nikdo neuvěří. A jestli ne, tak si budou myslet, že jsem se vymlouval. Nebyly to příjemné chvíle.
Co vám řekl Jan Železný, když vám gratuloval u sektoru?
Užij si to. Ani si to nepamatuju. nic jsme moc neříkali, objali jsme se. Chlapi nemluví, to mluví ženský.
Psala vám před závodem Barbora Špotáková?
Psala. Nevím přesně, jak to bylo, ale budu ji parafrázovat. Že prý cítí, že to bude pro mě dobrý den.
Titulu mistra světa jste se dočkal ve třiceti letech. Dá se po všech vašich peripetiích říct, že je atletika spravedlivá?
Nevím, jestli to tak jde nazvat. Tak to asi nefunguje. Jsou lidi, kteří chtějí víc a nejvyde jim to. A někdo k tomu přijde, jak slepej k houslím. Já jsem rád, že takhle můžu prožívat návrát k atletice, do kterého se zapojil i Honza Železný. Nepředstavoval jsem si to nikdy a teď si to užívám.
Po Bugárovi, Železném, Dvořákovi a Šebrlem jste teprve pátým Čechem s titulem mistra světa.
A ženských je kolik?
Víc, šest.
No... Nečekal bych to od sebe.
Loni jste po čtvrtém místě na olympijských hrách v Londýně prohlásil: Všechno se děje z určitého důvodu. Tak vaše byla i přes dlouhou pauzu hodně klikatá.
Člověk nikdy neví, co by se stalo, kdyby olympiáda vyšla. Beru tohle, i všechno, co se dělo předtím, jako výchovu, Boží výchovu, protože jsem věřící. Jednou jsem Bohu dal svůj život do rukou a nevím, co je pro mě to dobrý. Ale on to ví, a já můžu akorát za to děkovat…
