Společně s kajakářem Josefem Dostálem je jediným Čechem, který se může za rok 2014 pyšnit dvěma tituly mistra světa (ROZHOVOR S DOSTÁLEM ZDE). Adam Ondra navíc v loňském prosinci jako první na světě pokořil skálu o obtížnosti 9b+.
Lidovky.cz: Povězte, co je pro vás víc - pokořovat sám sebe, respektive čelit sám divoké skále, nebo porážet ty nejlepší lezce z celého světa na závodech?
Rok jsem měl od závodění pauzu. Hledal jsem nové výzvy, soustředil se na prvovýstupy. To je v současnosti věc, která mě naplňuje nejvíc. Vrtat i dva dny v opuštěné norské jeskyni a pak třeba zjistit, že se tam vážně není za co chytit a vymýšlet zase novou, zajímavou cestu. Jenže i k tak obtížnému lezení v přírodě potřebuju trénink. To byl i jeden z důvodů, proč jsem tuto sezonu zase objížděl závody.
Lidovky.cz: A dařilo se vám nadmíru. V 21 letech jste už vyhrál vše, co jste mohl...
Letos jsem získal na mistrovství světa ten double, světový pohár už mám také vyhraný v boulderingu i v lezení na obtížnost. Ale ještě se nikomu nepovedlo vyhrát oboje v jednom roce, což je docela záhul. Dohromady nějakých 15 závodů, každý na jiném místě...
Lidovky.cz: Jak moc vás mrzí, že před sebou na rozdíl od většiny ostatních vrcholových sportovců nemáte vidinu olympiády?
Lezení bylo vybráno do jakéhosi užšího výběru pro olympiádu 2020, ale dál už se nedostalo. Bylo to asi i tím, že v tom finále jsme byli nejmenší a nejchudší federace. Nedělám si iluze o tom, jak ty volby v olympijském výboru fungují. Pokud by se lezení stalo olympijským sportem, tak by to podle mě přineslo více benefitů než nevýhod. Co je však zajímavé, že tato myšlenka nemá v široké lezecké základně podporu.
Lidovky.cz: Sami lezci nechtějí na olympiádu?
Možná mezi závodníky by se souhlas našel. Když se ale bavíme o lidech, kteří jezdí na skály a už teď jim připadá, že jsou přelidněné, tak se obávají, že by se lezení stalo ještě masovějším.
Lidovky.cz: Co na takový argument říkáte?
Já s ním nesouhlasím. Když to srovnám s obdobím před deseti lety, tak určitě leze větší množství lidí, ale přibývá jich na umělých stěnách, včetně počtu umělých stěn samotných. Takovým my říkáme hobby lezci. Ve skalách jestli jich přibývá, tak zcela minimálně. Těch opravdových lezců, kteří to berou se vším všudy, že jim nevadí spát někde v hlíně a klepat kosu třeba v horách ve Španělsku, tak ti se dříve nebo později o lezení stejně dozví. Spíše je problém, že se kvůli internetu stane určitá oblast mimořádně populární a člověk tam pak dokonce čeká fronty na cesty. Přestože třeba o dvacet kilometrů vedle je jiná oblast, skoro stejně pěkná, ale není zrovna tak módní.
Lidovky.cz: Mluvíte o zimě, sám často lezete v nízkých teplotách. To nemáte zkřehlé prsty?
Vyhovuje mi to. Nedá se lézt při 30 stupních nad nulou, to jsou ruce ihned upocené. Může to být problém při delších cestách, ale malé bouldery rád lezu třeba i v minus dvou.
Lidovky.cz: Už o vás byly natočeny dva dokumenty. V nich bylo vidět, jak drsný trénink vaše profese přináší. Přitom jste často prezentován především jako mimořádný talent. Nevadí vám tento mediální obraz, který často upozaďuje vaši usilovnou píli?
Určitě jsem talentovaný, ale rozhodně kolem sebe vidím lidi, kteří jsou talentovaní minimálně stejně jako já. Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil do lezecké rodiny, na skalách se pohybuju od nejútlejšího věku. I proto pro mě trénink nikdy nebyl trénink, ale zábava.
VIDEO: Trailer k filmu Čarodějův učeň z roku 2011
Lidovky.cz: Takže ani nepotřebujete vyjet někam na dovolenou?
Vyvalit se na pláž si dovedu představit tak na dopoledne, pak už bych musel něco dělat.
Lidovky.cz: Před sebou máte položený mobil bez dotykového displeje, to už je dnes mezi mladými docela rarita. Nepotřebujete být pořád on-line?
Když potřebuji na internet, mám po ruce tablet. Tenhle mobil mám z praktického hlediska, používám ho i jako časomíru na stěnách. A tam mám pořád zaprášené ruce, nechtěl bych mít u sebe nic cenného.
Lidovky.cz: Sociální sítě vás nepohltily?
Nemám Facebook ani Twitter, všechny moje účty jsou fejkové. Nemám na to čas a vím, že bych na tom asi dokázal vytuhnout. S fanoušky komunikuju skrz rozhovory a zatím si s tím vystačím.
Lidovky.cz: Ani sponzoři na vás netlačí, abyste se intenzivněji sebeprezentoval?
Sponzory si vybírám velmi pečlivě. Nenechal bych se od nich zahnat někam do kouta. Podle mě jim udělám nejlepší službu, když v oblečení s jejich logy budu předvádět dobré výsledky. Zatím jim to stačí.
Lidovky.cz: Pro sportovce z méně masových, ale zároveň atraktivních disciplín je často spásou v podobě finanční nezávislosti podpora od Red Bullu. Zajímá takové silné značky už i lezení?
Red Bull už mě oslovil, ale nabídku jsem odmítl.
    |
Lidovky.cz: To jste asi jeden z mála...
U svých sponzorů mám blízké vztahy s majiteli nebo manažery. Když něco potřebuju, cítím individuální přístup. U Red Bullu bych byl jen jeden z mnoha. Rád jsem sponzorován firmami, jejichž marketing i produkt se mi líbí. A to o Red Bullu rozhodně říct nemůžu. Pro mě Red Bull a lezení pořád moc nepatří k sobě. Lezení vnímám spíše jako umění a chci si ho spojovat vyloženě s lezeckýma značkama. Třeba i Adidas začal do lezení hodně fušovat, ale zatím je nás dost, kteří se cítí se třema proužkama na skále špatně. Ale myslím, že se jim to asi zanedlouho podaří změnit...
Lidovky.cz: Kdybyste měl někoho nalákat k vašemu sportu, co byste mu řekl?
Ať to zkusí, protože je to skvělá aktivita. Člověk je v přírodě, musí tam být s někým, aby ho jistil, musí někde přespat... Já osobně to lezení miluju se všemi těmito věcmi okolo. Myslím, že je dost lidí, kterým by takový životní styl seděl a pokud by ho objevili díky mě, tak budu rád.
Lidovky.cz: Dá se říci, že už lezení zažívá určitý boom i v Česku. Čím si to vysvětlujete?
Lezení v lidech je. Před miliony let jsme běhali po stromech, bylo to pro nás přirozené a stále jsme to ještě neztratili. Ta touha lézt nahoru, podívat se na svět zvrchu... Znám dost lezců, kteří předtím dělali kolektivní sport a byli často frustrovaní, že zápas prohráli, protože to někdo z týmu pokazil. Lezení je takový kolektivně individuální sport. Máte s sebou jističe, se kterým můžeme sdílet vášeň, ale přímo na stěně jste sami. Vedle toho je zase boulder, kde s kamarády vymyslíte cestu a pak ji zkoušíte. Je to takové hravé.
Lidovky.cz: Zkuste popsat trochu zevnitř, čím vás lezení obohatilo.
Díky tomu, že mám lezení, tak mám cíl a jdu si za ním. To vnímám jako strašně důležité. Když tomu tak není, tak je to podle mě jeden z důvodů, proč se někteří lidé cítí nespokojení a trpí depresemi. Neříkám se nutně někam hnát, ale minimálně jít je třeba. Ne se jen nechat někam unášet. A jestli jsem o něco přišel? Většina mých vrstevníků vidí vrchol v tom, že jdou v pátek někam na pařbu, tak mně nabízí úplně stejnou míru uvolnění pobyt ve skalách.
Adam Ondra během zdolávání stěny La Dura Dura, obtížnost 9b+.
