Loni v červnu jí to vlastně bylo jedno. Nezáleželo jí na tom, jestli bude hrát tenis za měsíc, za dva, za rok.
Chtěla pauzu. Hlavně pauzu.
Dlouho bolest ignorovala, ale pak už se nedala snést. Dál hrát nemohla.
Od tenisu si dala dlouhou přestávku, během níž kurýrovala zraněné paty na obou nohách a prala se s virovým onemocněním. „Zkusila jsem žít normální život, užívat si ho a pomalu přemítat, co dál,“ vzpomínala Kanepiová.
Chodila na procházky se psem, navštěvovala přátele v Estonsku, dokonce vyrazila do Finska na školu řízení na zledovatělé silnici. „Musíte být hodně opatrní,“ vybavila si. „Je to stejné jako v tenise. Musíte se koncentrovat.“
Postupem času zjišťovala, že jí tenis chybí. „Je důležité dělat to, co milujete,“ říká. Odjela na prázdniny na Havaj, kde se definitivně rozhodla, že dá sportu ještě jednu šanci.
Začala nabírat kondici s Gerdem Kanterem, estonským diskařem, který dobyl zlato na olympiádě v Pekingu v roce 2008. „Byla jsem jeho sparing. Cvičila jsem s medicinbalem, makala na fyzičce. Diskem jsem neházela,“ vyprávěla.
V lednu začala zase trénovat. Pak ovládla hned první turnaj při návratu, malý podnik v německém Essenu. Následně na Wimbledonu a klání v Bukurešti neprošla kvalifikací.
Na US Open si ale zatím vše vynahrazuje. Zdolala už sedm soupeřek - tolik výher je normálně třeba na grandslamovou výhru. Jenže Kanepiová se jako 418. hráčka světa musela nejdřív probít přes kvalifikaci.
„Když se podívám, kde jsem byla před pár měsíci, tak jsem nečekala, že budu hrát tak brzo po svém comebacku tak dobře,“ líčila Kanepiová.
Ne že by její povstání bylo úplně senzační. Před pár lety byla na žebříčku na patnáctém místě. Kromě Australian Open hrála na všech grandslamech čtvrtfinále.
Teď může dojít ještě dál, ale soupeřku má těžkou: rozjetou domácí tenistku Madison Keysovou. „Hraje agresivně. Trefuje míče tvrdě a chce rychle vyhrávat míče. Stejně jako já,“ zhodnotila ji Kanepiová.
Výhodou Estonky je, že nebude mít příliš co ztratit. Ať zápas dopadne jakkoliv, její comeback už je teď na dobré cestě. Ve 32 letech má ještě pořád čas - a hlavně chuť něco dokázat.
„Chyběl mi adrenalin na turnajích. Chyběly mi výhry. A pocit, když hraju dobře,“ říkala.
V New Yorku si všeho zatím užívá dosyta.
