100. výročí narození Bicana. Proč Slavia? Přišla dřív než Sparta

Jarmila a Josef Bicanovi se tehdy vrátili z německého Rotenburgu. Fotbalovému šlechtici, který ve všech svých zápasech včetně přátelských zaznamenal kolem pěti tisíc gólů, tam konečně přiznali to, co mu dlouhá léta upírali. Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků jej vyhlásila králem ligových střelců dvacátého století – v Rakousku a Československu se jím stal celkem dvanáctkrát (643 ligových branek, z toho 196 za Rapid a Admiru). Až za ním skončili Brazilci Pelé a Romário – oba si připsali o jednu ligovou korunu méně.

LN Proč jste si vlastně v roce 1937, kdy jste odcházel z rakouské Admiry, vybral Slavii?
Hrála technický fotbal. Znal jsem ji ze soubojů s Rapidem ve Středoevropském poháru, kopali v ní Puč, Čambal, ale hlavně Vlasta Kopecký. Podle mě to byl jeden z nejlepších nahrávačů na světě. Z jeho přihrávek jsem později hodně těžil. Navíc jsem se cítil jako Čech, od malička jsem jezdil k babičce a dědečkovi do Sedlice u Strakonic. Tak jsem dal slovo Slavii, sparťanští činovníci přišli těsně potom. Ale kdoví, kde bych skončil, kdyby si pořadí vyměnili.

LN Pane Bicane, často kritizujete současné fotbalisty, což jste dělal už před třiceti lety. Podle vás jsou pomalí, neproměňují šance a podobně. Není to ale také tím, že fotbal je dnes mnohem rychlejší než kdysi a na všechno je méně času?
Kdepak. Pane, když já běhal stovku, tak mi naměřili 10,8 vteřiny. Porážel jsem Mirko Paráčka, pozdějšího sportovního novináře, ten mě dokonce lákal, abych ve sprintu reprezentoval. A střelba? Šance jsou pořád stejné jako kdysi, jenom je třeba je proměňovat. Fotbal se musí pilovat od malička, kopat o zeď oběma nohama, a na tréninku střílet a střílet. Protože góly, to je ta nejkrásnější věc na světě.

Celý rozhovor můžete dočíst v pondělním vydání Lidových novin.