Přiznává, že na tyhle omšelé dotazy už začíná být alergická. Přesto ale i zahraničním novinářům v němčině či angličtině dál ochotně odpovídá: „Každou medaili bych považovala za úspěch.“
A neurčitě dodá: „Uvidíme. Víte, já pořád ještě nějak nedokážu uvěřit tomu, co se mi ve Vancouveru podařilo. Cítím ta velká očekávání kolem sebe, což pro mě není zrovna jednoduché. Olympiáda se koná přece jen jednou za čtyři roky. Každý ví, že je to největší závod na světě, a já bych nerada ze Soči odjela s prázdnou. Takže ta nervozita je snad normální,“ pokrčí rameny.“
České naděje v Lidových novináchČtěte příběhy o českých olympijských nadějích každé úterý a čtvrtek |
Ruská půda ji přivítala lehkým chaosem, jak se ostatně dalo čekat. „Když jsme přiletěli, měli jsme hned problémy s bagáží,“ vrací se Sáblíková k počátečním zmatkům. „Čekali jsme asi dvě hodiny, než jsme se dostali na pokoj, protože se nám ztratila zavazadla. Ale jinak vše v pořádku,“ mávne s nadhledem rukou.
O víkendu si už otestovala led v rychlobruslařské aréně Adler a zjistila, že se v ní od loňského roku, kdy tady závodila na mistrovství světa, nic zásadního nezměnilo. „Zatím se mi tady bruslí dobře. A časy napovídají, že jsem snad v docela slušné formě,“ tváří se tajuplně. „Jen nervozita se mnou už trochu cloumá,“ připustí vzápětí.
„Já jsem si taky všimla, že je Martina trochu nervóznější, než u ní bývá zvykem,“ říká její reprezentační parťačka a kamarádka Karolína Erbanová. „Nemá to jednoduché. Každý od ní očekává znovu medaile. Nic záviděníhodného.“ Jak moc se vlastně Sáblíková za ty čtyři roky od Vancouveru, během nichž se topila ve slávě, změnila?
„Myslím, že jsem trochu získala sebedůvěru, připadám si řekněme jistější, když se s někým cizím vybavuju,“ zamyslí se. „Jinak jsem ale nejspíš zůstala stejná. Nemám důvod, proč bych se měla nějak měnit.“
Martina SáblíkováNarozena: 27. května 1987 v Novém Městě na Moravě. Zvláštnost: Režisér David Bonaventura s ní natočil filmový dokument Sama proti času. Herečkou se ale Sáblíková prý rozhodně stát nechce. Největší úspěchy: Na olympijských hrách ve Vancouveru (2010) vybojovala dvě zlaté a jednu bronzovou medaili. Na světových šampionátech získala deset triumfů. Proč by měla přivézt medaili: Během čtyř let od poslední olympiády dozrála, získala větší sebevědomí a zkušenosti. Vyřešila si zdravotní problémy, evidentně si věří a zdá se, že i led v rychlobruslařské hale v Soči jí vyhovuje. Jak dopadne v Soči – tip LN: V závodech na 3000 m a 5000 m zvítězí. |
Pod její hvězdnou kariéru se podepsal především trenér Petr Novák. Když bylo Martině jedenáct let, zlákal ji na rychlobruslařské ovály. Možná trochu i kvůli mamince Martiny. Novákovi totiž spravovala účetnictví a občas se zmínila, že jí doma běhá šikovná holka, která má ráda sport a pohyb. V patnácti letech vyrazila Sáblíková na své první juniorské mistrovství světa a z padesáti závodnic skončila na 36. místě.
Nic moc, chtělo by se říct. Jenže Novák už tehdy prorokoval: „Z téhle dívenky jednou udělám olympijskou vítězku!“ Svými vizemi sice vzbuzoval většinou úsměvy, jenže čas ukázal, že se nemýlil! Olympijské zkušenosti začala Sáblíková sbírat v roce 2006 v Turíně. Ve svých 18 letech se ale už téměř dotýkala stupňů vítězů. K sedmému místu z tříkilometrové trati dokázala přidat ještě čtvrtou příčku na pěti kilometrech.
A pak už šlo všechno jako v pohádce. Kam přijela, tam víceméně vyhrávala. Až se snad z jejích prvních míst a rekordů stal jakýsi folklor, v němž se laik pomalu ani nevyzná. Věčné kroužení po ledovém oválu znamená pro organismus také mimořádný zápřah. Poněkud monotónní pohyb zatěžuje především záda a úpony. A když se přidá extrémní tréninkové zatížení, nelze se divit, že i Sáblíkovou občas trápí zdravotní problémy.
V olympijské sezoně ji soužila především třísla. Potíže ale naštěstí stačila včas doléčit. „Na podzim jsem při závodech nechtěla riskovat hlavně při startech,“ vrací se k předvánočním potížím. „Říkala jsem si, že raději oželím nějaké ty desetiny nebo možná i vteřiny, které jsem na startu ztratila, než abych riskovala zhoršení zranění. Jenže znáte to... Když závodím, tak nějak nedokážu jet úmyslně pomalu. Zkrátka nekoukám napravo nalevo a snažím se pro tu placku dojet.“
Filmová hvězda
Sáblíková si prý však rozhodně nemyslí, že by vrcholové rychlobruslení zdraví neprospívalo. „Já bych řekla, že snad každý sport zdraví svědčí, ne? Samozřejmě ale že když někdo závodí vrcholově, musíte dbát také na rehabilitaci. Není možné, aby člověk jen trénoval a závodil. Bez rozličných kompenzačních cviků bych asi dobře nedopadla, to je mi jasné.“
Zajímavý příběh nejlepší světové rychlobruslařky si lze přečíst již ve dvou knihách, které o ní vyšly, a čerstvé je možné zhlédnout i filmový dokument nazvaný Sama proti času. „Filmaři mě sledovali skutečně důkladně, skoro na každém kroku,“ usmívá se.
„Doma, na tréninku, na ulici, ale také třeba na žďárské pouti. Prostě zdokumentovali můj docela obyčejný život. Dělala jsem jen to, co obvykle každý den činím. Nic se uměle nearanžovalo.“
A vzápětí přizná, že některé momentky by ale přesto nejradši vyhodila. Film se objeví brzy také na televizních obrazovkách; prý krátce po zahajovacím ceremoniálu. A tak se nabízí otázka, jestli filmaři s jeho dokončením neměli přece jen ještě pár týdnů počkat. Ani ten největší čaroděj už do něj totiž nedokáže zapracovat dramatické jízdy Martiny Sáblíkové za dalšími olympijskými medailemi.
